Jazykové kurzy arabštiny

Kdo se chce dobře naučit arabský jazyk, měl by vycestovat do některé z arabsky mluvících zemí, poznat její kulturu a zvyklosti. Pokud se ještě navíc seznámí s rodilým mluvčím, je to ideální způsob, jak proniknout do tajů tohoto neuvěřitelného jazyka.

Arabsky se mluví ve všech arabských státech a také v některých islámských státech. Mezi arabské státy patří: Alžírsko, Bahrajn, Džibutsko, Egypt, Irák, Jemen, Jordánsko, Katar, Kuvajt, Libanon, Libye, Maroko, Mauretánie, Omán, Palestina, Saudská Arábie, Somálsko, Spojené Arabské Emiráty, Súdán, Sýrie a Tunisko.

Arabština je jazykem více než 300 miliónů lidí a nesmíme zapomínat, že je rovněž náboženským jazykem celého islámského světa (asi 1miliardy 300 miliónů lidí). Oblast, v níž se hovoří arabsky, se táhne od Maroka přes celou severní Afriku, zabírá celý Arabský poloostrov a její východní hranici tvoří Sýrie a Irák. Také početné arabské menšiny žijí ve státech jako je (Severní a Jižní Amerika, Střední Afrika a Střední Asie). I v češtině můžeš najít několik desítek slov arabského původu jako např.: chemie, šafrán, cukr, algebra, kabel, tarif a jiné. Zájem o arabský jazyk je v současné době připisován rozvíjejícímu se zahraničnímu obchodu, turistice, ale i politickému dění v některých arabských státech (překlady, tlumočení).

Arabština je semitský jazyk a patří k semitohamitským jazykům jako je například : hebrejština, amharština, somálština a další. Existují značné rozdíly mezi spisovnou arabštinou a regionálními hovorovými jazyky (např. egyptskou, syrskou, iráckou a marockou hovorovou arabštinou).

Arabský jazyk prošel v průběhu dějin rozsáhlým vývojem:
protoarabština: nápisy od 5. století př.n.l. do 4. století n.l.
epigrafická arabština: nápisy ze 4 . – 6. století n.l.
klasická arabština: od 6. do 18. století n.l. jako jazyk staroarabských básní, koránu a středověké arabské vědy a literatury
moderní spisovná arabština: je jazykem 19. - 21. století, který velkou měrou zasáhl arabskou literaturu.

Dochází k obohacování jazyka a k zjednodušení syntaxe. Díky kontaktům s Evropou a nutností přizpůsobit se novým poznatkům a poměrům došlo k dalšímu obohacování slovníku (v oblastech vědy, kultury, politiky, sociologie).

Spisovnou arabštinu aktivně ovládají pouze vzdělanci. Vedle spisovného jazyka existují i hovorové jazyky (dialekty), které se používají v soukromém a běžném životě arabského občana. V jednotlivých hovorových jazycích se objevují podobné odstředivé tendence, jaké odpoutaly románské jazyky od kdysi jednotné latiny. Na rozdíl od románských jazyků se však rozdíly projevují jen v malé míře v psané formě jazyka, a to přestože někteří spisovatelé píší v regionálních variantách.

Arabština má 29 souhlásek: 3 krátké a 3 dlouhé. V běžných textech se píší pouze souhlásky a dlouhé samohlásky. Krátké samohlásky se píšou pod nebo nad písmenem výjimečně a to převážně v náboženských textech a tam, kde by mohlo dojít k záměně významu. Arabština se píše ve vodorovných řádcích zprava doleva. Písmena se mezi sebou spojují a každé písmeno má čtyři formy: začáteční, středovou, koncovou a samostatnou. Formy jsou si ve většině případů podobné.

Jednoslabičná slova většinou přízvuk nemají. Dvojslabičná slova mají přízvuk na první slabice. U víceslabičných slov platí, že
přízvuk je na předposlední slabice, je-li dlouhá nebo zavřená a pokud je předposlední slabika krátká otevřená, tak přízvuk je na třetí slabice od konce.

Na českém trhu již existuje několik učebních pomůcek, ale do arabštiny nejlépe pronikneš v jazykové škole obklopen arabskou atmosférou a kulturou.